Kvinta 23. - 24. června 2005
  Sraz byl v 7:30 před Hlavním nádražím v Jihlavě. Sešlo se nás i s paní profesorkou třídní a paní
sekretářkou dohromady 18. Katka vše natáčela na kameru a pár jedinců výlet zaznamenávalo na
digitální foťák. Rychle jsme nasedli do vlaku, který dorazi před osmou a jeli rovnou do Šumné u
Znojma. Ve vlaku jsme ale ještě nebyli všichni, v Lukách nastoupili další spolužáci, takže nás nako-
nec jelo 21. Ve vlaku všichni rozbalili své svačiny, Ondra svůj notebook a Bohouš zase své karty
s fotbalistama. Také se ve vlaku objevil nový zamilovaný pár (viz. fotografie), škoda, že tak rychle
skončil. Když jsme dorazili doŠumné, zastavili jsme se v tamějším obchůdku a jedné kolemjdoucí
se optali na cerstu. Dozvěděli jsme se, že do kempu to máme 7 Km, což mnohé z nás nepotěšilo.
Ten den bylo velký horko a trmácet se takovou dálku... No zvládli jsme to. Během cesty jsme se
rozdělili do malých skupinek, ve předu šli nadšení turisti, uprostřed trochu méně nadšení turisti a
vzadu hodně málo nadšení turisti. Mirek se pořád ptal místních chatařů, kudy se dostaneme na Bí-
tov a ty jen kroutili hlavama, protože Bítov byl úplně někde jinde. Nakonec jsme se sešli u mostu na
Vranovské přehradě. Tady si několit kuřáků zahřešilo a paní profesorka udělala společnou fotografii.
Nášim dalším cílem byla restaurace na hrázi, kde si někteří dali oběd. Když se najedli, pokračovalo
se na pláž přes velký most. Někteří otužilci vlezli do vody, kde ale zklamaný zjistili, že voda je teplá.
Potom proběhlo utkání v plážovém volejbalu - ale moc to tak nevypadalo. Na pláži jsme zůstali asi
tři hodiny. Zvedli jsme se a pomalu šli do kempu (teda jestli se tomu dá říct kemp). Přešli jsme hráz,
která se právě opravovala a ocitli jsme se v městečku. Došli jsme až k rekreačnímu středisku Klato-
vka, kde jsme se měli ubytovat. No horší už to snad být nemohlo ! Nakonec jsme v žádných chat-
kách nebydleli a museli jsme se smířit se starou, smradlavou, špinavou a rozpadající se ubytovnou.
Recepce byla zamčená, a tak se paní profesorka s paní sekretářkou vydali hledat majitelku. Tu našli
v místí restauraci - jídelně, kde pracovala. Ta nám rozdala klíče a my vešli do "domu hrůzy". Prohlí-
dka pokojů v nás ještě dlouho zanechá neblahé vzpomínky. Pokoje byli po dvou a po třech, ty po
třech si hned zbra li holky. V pokojích upadávaly u oken kličky, takže nešlo ani pořádně vyvětrat,
což holky řešili voňavkama, pod postelema se už hodně dlouho nevytíralo a o okna se taky nikdo
nestaral. Toalety byli takové jaké jsme si představovali. Když jsme se jakžtakž ubytovali, šli jsme
na hřiště hrát fotbal a ještě předtím jsme hledali můj zubní můstek. Fotbal s námi hrála i paníé pro-
fesorka a sekretářka a v bráně bylo tři až pět brankařů. Nakonec ani nevíme jak utkání dopadlo.
Hned za hřištěm se rozkládal hřbitov, který s naší ubytovnou pěkně korespondoval. Když jsme fot-
bal dohráli, šli jsme se navečeřet do jídelny. Jídlo nás už ani tak nepřekvapilo - nedovařené maso s
bramborami FUJ ! Chuť nám spravil až stolní fotbálek, do kterého jsme naházeli takových deseti-
korun, že už to hraničilo s hazardem. Kolem osmé se paní profesorka rozhodla, že se půjdeme po-
dívat do města na náměstí. Tam jsme dostali rozchod. Ty kteří nebyli tak odvážní, aby se pustili do
jídla, které nám nabízela restaurace Klatovka si zašli do nóbl restaurace a zbytek se rozutekl po oko-
lí. Magda nás zavedla k morovýmu sloupu, kde se na jedné lavičce, když byla malá, pozvracela a ta
lavička tam stále ještě je ! Když se v restauraci dojedlo, vraceli jsme se do "domu hrůzy". Bohouš
chtěl složit rekord v chůzi po zadu, ale málem hodil záda, a tak toho raději zanechal. Pak jsme se
rozdělili, půlka třídy šla s paní profesorkou založit požár (ohniště) a zbytek šel do restaurace na fot-
bálek a kulečník. Když nás z restarace z důvoodu zavírací doby vyhnali, šli jsme si také sednout k
ohni. Paní profesorka nám zabavila lahev fernetu, kterou si s paní sekretářkou s chutí dopili. Během
pobytu u ohně nás Bohouš bavil svými vtipy a hádankami (které většinou nikdo nepochopil) a občas
se přidalo i pár jedinců. U ohně jsme setrvali do půl druhé a poté se šlo "spát". Vaněk celou noc pa-
řil na notebooku a najednom pokoji probíhalo utkání ve žranici, která pro Pavla a Kristýnu dopadla
nerozhodně. Ráno (až na Tomáše) byli všichni včas připraveni na snídani, která zaplať pánbůh byla
normální - rohlík, máslo, sýr, marmeláda. Po snídani jsme si nechali baťohy na chodbě, uklidili své
pokoje (tak uklizeno tam ještě neměli) a vydali jsme se do kopce až na zámek Vranov nad Dyjí. Zde
jsme absolvovali nudnou prohlídku a ještě nudnější expozici hodin a hracích strojů. Zde Bohouš pro-
nesl, když viděl krucifix, vtipnou hlášku, že Ježíšek má pěknej kosmodisk. Když prohlídka skončila,
sešli jsme kopec a namířili jsme si to zpět do ubytovny.Cestou Bohouš narazil hlavou do značky, ale
jinak se cesta obešla bez větších zranění. V ubytovně jsme vzali na záda baťohy a šinuli jsme si to na
pláž. Ten den už nebyl oběd (uf !), a tak se někteří najedli na hrázi v restauraci. Po vydatném jídlejsme
pokračovali na pláž po mostě, ale Pavel a Tonda se rozhodli že přeplavou na druhej břeh a zvládli to.
Chvíli jsme poseděli na pláží a pak jsme pokračovali dále do Šumné na vlak. Cesta ubíhala rychle a po
sedmi kilometrech jsme se ocitli ve vesnici. Tam jsme chvíli sečkali u smíšeného zboží a kolem čtvrté
jsme už seděli na nádraží a čekali na vlak. Když přijel, nasoukali jsme se dovnitř a během cesty většina
z nás usnula. Zajímavá byl(a) průvodčí, u které jsme si nebyli jisti, zda to je nebo není žena, nakonec
nám to potvrdila její podprsenkamkterá jí prosvítala pod uniformou ČD. V Okříškách jsme přestupo-
vali, ale vlak měl zpožděný, tak jsme čekali asi 45 minut. Když konečně přijel, tak jsme stačili dojíst
své poslední zásoby.Ve vlaku zase většina z nás usnula a paní profesorka se vybavovala se nějakým
starým dědkem, který s ní mluvil o destruktivní geometii. Domů jsme dorazili asi o půl sedmé.